VESELÁ POVÍDAČKA O ŠEVCI MATĚJOVI, CO UMĚL MODRÝ BOTKY ŠEVCOVAT

VESELÁ POVÍDAČKA O ŠEVCI MATĚJOVI, CO UMĚL MODRÝ BOTKY ŠEVCOVAT

Ani pořádně nevím, kdy se to veselý švícko narodilo. Jestli to bylo za války machomedánský, kdy Turci chtěli zbourat tu vídeňskou věž, nebo za války prajzký, co hřměly kanóny až na náměstí u Hradce Králové.

Co je jisté, je však to, že v chudé chalupě pod stráňkou v podblanickém kraji se narodilo malý švícko. A že to byl kluk jako pořádná, fortelná ševcovská mašinérie, dali mu říkat Matěj a tak ho taky vokřtil pan farář, když ho ke křtu do načeradeckýho kostela přinesla tetka Podařilka, jeho kmotra.

ŠVÍCKO JAKO CUMEL

Floky, ševcovská smola, dratve, nitě, podešve, zouváky, kopyta, to vše byly hračky, které Matěj od malička držel ve svých prstíčkách. Nebál se ničeho, všecičko od táty vokoukával, porovnával ve svý malý hlavičce a těšil se, až mu bude sedmnáct let a bude moci ušít svoje první botky, jako výuční práci.

 Táta šil a opravoval botky jak chudejm sousedům, tak pánům ze zámku na Vlašimi, ale i panstvo z hradů šternberskejch ho znalo a po svých lokajích k němu tancovací botky posílalo.

 Ovšem Matěj, to byl jiný rozum, zachtělo se mu šít botky pro panský hrabata v palácích pražskejch, a kdyby dosáh až do Vídně, vůbec by se nezlobil.

ZVLÁŠTNÍ TOUHA PO BOTKÁCH

K tomu bylo zapotřebí nejen ovládat ševcovský řemeslo jako v malíku, ale něco navíc se naučit, zaujmout, co jiný neuměli. A tak se mladý švec Matěj rozhodl, že půjde do hlubokejch lesů blanickejch, pokusí se tam vyvolat potulnýho rytíře  Železňáka a poptat se ho, jak se v dávných časech šili botky.

Jak si usmyslel, tak udělal, doma ani nepísk, aby mu táta s mámou nehrozili, že tohle může setsakra špatně dopadnout, a ať radši sedí doma, ševcuje, jak se to dělávalo v ševcovský chalupě od jakživa, a nikam nezkouší osud pokoušet.

Dva dny bezvýsledně bloudil Matěj podblanickýma lesama, potkal tak akorát babku kořenářku, co léčivý borůvkový listí hledala a chasníka od srubů, který štípal pařezy na objednávku pro lidi, aby měli co do kamen hodit a na čem si česnekovou couračku uvařit.

Veverky na něj mávaly rezavými ocásky, datel mu na hlavu vesele házel dřevěný štěpky, ale rytíř žádnej a žádnej.

RYTÍŘ, CO NEUBLÍŽÍ, SE NAKONEC OBJEVIL

Matěj už byl pořádně unavenej, uchozenej, lehl si na chvíli do mechu pod starý strom dubák a najednou, ani nevěděl, jak se to stalo, před ním stál chlap v železnym brbění, celej jak z doby dávnověký, ze středověku to muselo bejt.

Matěj se trochu strachy zachvěl, ale ne na dlouho, postavil se, uklonil a povídá, „ dobrej den pane rytíř, a že jsem tak smělej, nejsou oni ten rytíž, co nikomu neublíží, ale pomůže, co je v jeho železnej silách?“

 Rytíř se usmál a odpověděl, „ a to víš synku, že jsem to já, už tě dva dny tajně pozoruju, jak se mi lesem touláš, zvěř plašíš, co potřebuješ, povídej rychle, ať už tě můžu poslat domů“.

Matěj se nadechl a jedním hlasem vypověděl o té své zvláštní touze, o ševcování, a botkách, co nikdo jiný neumí.

„ Běž, a zkus si uševcovat botky úplně nový“, povídá se smíchem rytíř, jak ho ta nezvyklá prosba rozveselila.

BOTKY, JAK Z VOBLOHY

Přilít domů jak na potěhu, sedl k verpánku a začal šít, a světe div se, ono se dělo něco prach zvláštního.

Začal šít botky z kůže vobyčejný, hnědý, ale hotový dílo se barvilo samo do ultramarýnový modrý, jako by ho v modrym sudě vymáchal.

Najednou na příručním stolku stály botky modrý, jako z voblohy ušitý. Byla to krása na sto podívání a ještě by zbylo, tak krásný a nezvyklý to bylo.

A tak se Matěj stal ševcem „ Modrákem“, pověst o jeho šikovnosti a modrejch botách šla krajem.

Matěj nezpychnul, opravil chalupu, vzal si sousedovic Terínku za manželku a že pověst o něm došla až do samotný, stařičký Prahy, posílalo si k němu lokaje s botkama i panstvo z paláců pražskejch, a tím se Matějovi vyplnil jeho sen, kterej ho na začátku tak lákal.